Již od dětství inklinoval František Roman Dragoun k výtvarnému umění. Nadání zdědil po svém otci, profesoru písecké rolnické školy, který byl dobrý kreslíř a muzikant. Na statku rolnické školy, kde otec pracoval, měl možnost kreslit zvířata a pozorovat práce na poli. Při návštěvách Zemského hřebčince byl pak okouzlen krásou a elegancí koní. Od jedenácti let jezdil s ředitelem zemědělské školy Otakarem Teklým malovat do plenéru. Tyto zážitky z dětství zřejmě daly základ celoživotní lásce k rodnému kraji a jeho lidu. V době studií na píseckém gymnáziu zde vyučoval malbu vynikající krajinář profesor Josef Velenovský, žák Františka Ženíška a Vlaha Bukovace. Odsud si Dragoun odnesl i svoji další životní lásku – historii, a to zvláště antiku, kterou se nechával inspirovat na mnoha svých pozdějších obrazech. Na Akademii výtvarných umění v Praze byl přijat v roce 1937, do ateliéru k profesoru Josefu Loukotovi. V druhém ročníku přešel k profesoru Maxi Švabinskému, který vedl grafickou školu a speciální ateliér pro figurální malbu, kterou převzal po Vojtěchu Hynaisovi. Druhá světová válka a uzavření vysokých škol za protektorátu se dotklo i Františka Romana Dragouna. Od totálního nasazení jej zachránila Odborová organizace českých výtvarných umělců, která jej přijala za svého člena. Během války se věnoval převážně malbě portrétů a započal práce na rozsáhlém cyklu podobizen našich významných osobností z kulturního života. Vznikly tak portréty operního zpěváka Karla Kalaše, koncertního mistra Jana Buchteleho, entomologa Jana Obenbergera a mnoha dalších. Svá studia na Akademii výtvarných umění v Praze dokončil až po skončení druhé světové války, a to pod vedením profesora Vratislava Nechleby. Rád cestoval a poznával nové lidi a kraje. Jeho heslem bylo Kde je malíř, tam je i jeho ateliér. A tak na svých cestách plnil skicáky kresbami venkovských stavení, stromů či lesních zákoutí. V rychlých skicách studoval typy nejrůznějších lidských tváří. S oblibou kreslil portréty svých spolucestujících v autobusu či ve vlaku. Známé jsou jeho vzpomínkové příspěvky do kulturní reví Otavín i vlastní básnické a filozofické dílo či překlady uměleckých publikací z němčiny. František Roman Dragoun je autorem rozsáhlého výtvarného díla, v němž se především zračí životní optimismus. Za svou tvorbu a celoživotní dílo obdržel Mezinárodní cenu Masarykovy univerzity, cenu Univerzity veterinární v Brně, cenu Masarykovy akademie umění v Praze a Řád svatého Lazara Jeruzalémského.

Po skončení války mnozí umělci navazovali na předválečný modernismus a rozvíjeli abstraktní tendence. František Roman Dragoun se už během války profiloval jako malíř portrétů. Zakázky, které získával díky svým kontaktům, a jistě i díky své přátelské povaze, mu byly hlavním zdrojem obživy. Ve svých portrétech usiloval především o vystižení charakteru portrétovaného. V jeho tvorbě nalezneme velké reprezentativní podobizny na plátně až po drobné kresby spolucestujících v autobusu či ve vlaku, které po dokončení portrétované osobě věnoval. Usiloval o to, aby jeho obrazy byly srozumitelné, sdílné, hlásící se k české tradici. Velkým vzorem pro něj byli Petr Brandl a Mikoláš Aleš. Často se u něj objevují i náboženské motivy. Je autorem oltářních obrazů a výmaleb v jihočeských kapličkách. Vytvořil velkolepý, z důvodu měnové reformy bohužel nerealizovaný, návrh nástropní fresky pro Katedrálu svatého Petra a Pavla v Brně. Právě kvůli blízkým vztahům ke katolickému prostředí byl František Dragoun roku 1963 vyloučen ze Svazu československých výtvarných umělců. Přesto mu v šedesátých a sedmdesátých letech bylo povoleno několik zahraničních cest přes bratislavskou pobočku Artcentra. Na počátku další dekády byl, na základě nového usnesení, opět přijat do řad Svazu československých výtvarných umělců.